S Martinem Trčkou o jachtingu ve světě

Eva Skořepová | 06.11.2018

Rozhovor, který vyšel v časopise YACHT 11/2018.


Foto Luca Butto/Rolex

 


Maxi Yacht Rolex Cup je jeden z nejkrásnějších evropských jachtařských závodů. Setkávají se na něm ty největší plachetnice, a to jak nejmodernější závodní speciály, tak drahé majitelské super jachty. Uvidíte zde i majestátní plachetnice J Class.

A v závodě těch nejkrásnějších plachetnic světa startoval letos i jeden český jachtař. Olympionik Martin Trčka byl v posádce jako trimer hlavní plachty na lodi Mylius 65 FD OSCAR 3, která závodila ve třídě Mini Maxi. Povídali jsme si o světě velkého jachtingu.

 

Jak ses dostal na palubu takové krásné lodě?
Vyplynulo to z mé cesty, kterou jsem šel, a z prostředí, v němž jsem se pohyboval. Po konci olympijského jachtingu, který jsem kombinoval s Melgesy a účastí v několika ročnících závodu Sydney Hobart, jsem se dostal do komunity jachtařů věnujících se tomuto druhu jachtingu. Nazval bych ho grand prix. Většina jachtařů, kteří závodí na Melgesech 20, 24 nebo 32, se zároveň pohybuje i v tomto velkém jachtingu. Jsou to profesionálové, kteří se jachtingem živí, a tak musejí pokrýt celou sezonu. Já k této rodině jachtařů už nějaký čas patřím. Pro tento závod mě požádal jeden ze soupeřů, proti kterému závodím na Melgesu, zda bych vypohomhl týmu na šedesátipětistopé jachtě třídy Mini Maxi OSCAR 3. Dohodli jsme se, že s nimi pojedu několik závodů. Většina se jich odehrává v Itálii. Každá loď je navázána na svého teamleadera, což je v mém případě Andrea Casale, který je jednou z hlavních postav janovské pobočky North Sails. Znám se s ním už z doby svého závodění na Laseru.

 

Martin Trčka (v modré čepici) jako trimer hlavní plachty na lodi Mylius 65 FD OSCAR 3 na letošním Maxi Yacht Rolex Cupu. - Foto Luca Butto/Rolex

 

 

Co na lodi děláš?
Moje úloha v týmu neznamená jen být na lodi, kde dělám trimera hlavní plachty, ale poskytuji feedback a názor na takeláž obecně, aby se daly udělat změny do příštího závodu, či sezony. Je tam návaznost na janovský loft značky North Sails.

 

Kdo tvoří váš závodní tým?
V týmu znám lépe jen asi čtyři lidi, a některé si nepamatuji dokonce ani jménem, loď je tak velká, že se se členy posádky, kteří jezdí vepředu, při závodě potkám asi tak jednou za hodinu. Za kormidlem stojí Aldo Parisoto, architekt z Milána, majitel týmu, který měl vždy lodě pojmenované OSCAR, tato je tedy už třetí. V roce 2008 se rozpadl celý finanční svět a s ním se rozpadl systém sponzoringu ve sportu obecně. Jachting se zachránil tím, že vznikly majitelské týmy. Ty dnes tvoří 95 % veškerého světového námořního jachtingu a výjimkou jsou jen závody IMOCA a Volvo. Všechny týmy závodící v závodech Rolex série, TP52, Maxi 72 nebo one design stojí na tom, že majitel si loď sám řídí. A to je případ i našeho týmu. Toto je vlastně zlatý grál jachtingu. V jakém jiném sportu se může majitel obklopit týmem profesionálů a být plnohodnotným a účastným členem týmu? Ve fotbale ani v F1 to nejde.

 

A co jazyk? Umíš italsky?
Andrea mi na začátku na moji otázku, zda se musím naučit italsky, odpověděl, že to není problém, že se na lodi mluví anglicky. Na lodi ovšem jsou kromě mě všichni Italové čili se mluví pouze italsky.

 

Takže už umíš?
Umím to, co potřebuji, takže základní slova. Na každé lodi existuje komunikační systém, který je ustálený, takže se obvykle používané výrazy rychle naučíš. Navíc stejně jako v češtině nemají některé anglické jachtařské výrazy ekvivalent ani v italštině. Jediné komické situace vznikají při briefingách po závodech, kdy mi musí někdo předkládat a někdy překlad zní: „Not important, don’t worry.“

 

Jakých závodů jste se zúčastnili?
Loď odjela celou sérii italských závodů, jako jsou Capri Sailing Week nebo Giralia Rolex Cup. Já jsem s nimi jel offshore závod 151miglia z Livorna kolem Giraglie a zpět do Punta Ala, Maxi Rolex Cup na Sardinii a nyní loď závodí na Les Voiles de Saint Tropez. Program těchto velkých lodí není zas tak nabitý, protože závodění stojí hodně peněz a také mají cruisingovou sezonu. Tyto lodě nejsou ve skutečnosti čistě závodní, interiér je velmi luxusně vybaven, je celý v kůži, nechybí klimatizace, myčka na nádobí. Jsou primárně stavěny na to, aby byly krásné a poskytovaly veškerý komfort. A pak se s nimi také závodí, s čímž se počítá při jejich designu. I když loď má teakovou palubu, je komplet postavena z karbonu včetně stěžně a vantů. Na teakové palubě najdete ukryté úchyty na kompletní závodní výbavu. Během dvou hodin je z turistické lodě regatová, vybavena všemi plachtami jako závodní speciál, od různých kosatek, přes Code plachty až po spinakry různých velikostí. Je vybavena elektrickými vinšnami, klasické piedestaly a grindery na lodi nenajdete.

 

Co konkrétně dělá trimer hlavní plachty na takové lodi?
Je to stejné jako kdekoli jinde. Držíš v ruce otěž, jen místo toho, abys grinderům dával pokyny, co mají dotáhnout, máš vedle sebe panel s tlačítky, jimiž ovládáš kromě točení vinšny i traveller, cunningham, kiking, backstay, forestay a prostě všechno, co potřebuješ.

 

Jaká je atmosféra na takových závodech, jako je Maxi Yacht Rolex Cup?
Už jsem zažil hodně, ale tento závod mě opravdu překvapil. Je to částečně závod a částečně setkání všech lidí ze závodního jachtařského průmyslu. Potkáš tam všechny známé designéry, šéfy výrobců plachet i majitele největších loděnic. Každý, kdo v jachtingu něco znamená, tam nesmí chybět. Všichni přes den závodí a večer plánují, jak posunout dál jachtařský průmysl, který je ve skutečnosti obrovský. A přitom se závodí na lodích, které nejsou primárně pro závody stavěné, ale všichni se k nim chovají, jako by byly. Takže to někdy nevydrží. My jsme naštěstí žádný problém neměli kromě jednoho zdravotního problému, ale třeba na karbonové lodi Baltic 130 MY SONG se utrhlo oko od kosatky od otěží, což znamená, že se utrhne titanový kroužek o průměru 25 cm, který má vydržet zatížení kolem 25 tun. Kdyby tomu stál někdo v cestě, tak by ho to opravdu mohlo zabít.

 

Na Laseru v Qingdau, olympijské hry Peking 2008 – Foto Barbora Soukupová

 

 

A co Melgesy?
Melgesy mám rád, protože jsou strukturou závodění podobné olympijskému jachtingu, který jsem dělal. Sezona má jeden vrchol – mistrovství světa – a v jejím průběhu se na ten vrchol připravuješ. U větších lodí spolu jednotlivé závody nijak nesouvisí. Takže závodím na Melgesu 20 v týmu s Honzou Kuchařem, který kormidluje, protože je to majitel týmu a tato třída se jezdí jako majitelská. Členem asociace nemůže být nikdo, kdo nevlastní Melges 20 a zároveň ho může vlastnit jen amatérský jachtař. Podobně to funguje i ve třídách Melges 32, Mumm 30, Farr 40, Maxi 72 nebo částečně u TP52. Třetím členem týmu je bývalý Finnař Michal Hrubý. Melges 20 potřebuje dost váhy – ideálně 270–280 kg, proto ve třech musíš mít v týmu Finnaře. Jen Italové jsou lehcí a vejdou se do optima ve čtyřech. S tímto týmem se pohybujeme v první desítce v Evropě. Zvládneme tak šest závodů evropské série do roka a mistrovství světa. Je to podobné, jako jsem na Laseru jezdil světové poháry pak mistrovství světa nebo olympiádu, s tím, že se na Melgesu netrénují ty obrovské hodiny času.

 

Na Melgesu 20 v týmu Hozy Kuchaře – Foto Pierrick Contin

 

 

Nezmínil jsi populární Melges 24. Věnuješ se mu ještě?
Melges 24 šel trošku do pozadí, protože všichni členové našeho českého týmu ICZ/RODOP skončili školy a začali pracovat. Příští rok bude mistrovství světa v Cagliari na Sardinii, ale nevím, zda se nám povede tým obnovit. Jezdím ještě v jednom majitelském týmu v Americe, který kormidluje sám majitel Bent Dietrich a vždy si beru někoho z Čech. Markétu Audyovou letos v týmu vystřídala Tereza Šamšulová. Občas si půjčujeme jednu loď z RODOPU na závody v Evropě. Tento náš vpravdě mezinárodní tým (pět lidí posádky je většinou ze čtyř zemí) zde odjel poslední dvě mistrovství Evropy. Tím pádem mám vykrytou sezonu i v zimě.

 

S týmem ICZ/RODOP na Melgesu 24 – Foto Pierrick Contin

 

 

Letos jsi jel také na HEBE V závod Palermo–Monte Carlo. Jaké to bylo?
Poměrně dlouho jsem nejel žádný velký offshore závod. Paradoxem bylo, že tým jel hned potom závodit na Gardu s T-boatem a že s nimi jel Milan Koláček. Měl jsem za to, že logičtější je to naopak, ale Zdeněk Sünderhauf má svoji hlavu, že! Všichni Italové mi říkali, že jsem si „skvěle“ vybral, že tam nikdy nefouká. Nakonec to byl ale krásný závod, foukalo dobře a nám se dařilo, udělali jsme nejméně chyb a dojeli na skvělém druhém místě. HEBE je velmi dobrý tým a Libor Hošek se ukázal jako velmi dobrý navigátor.

 

Co plánuješ příští rok?
Spolupráce s italským loftem North Sails bude pokračovat, možná se trochu rozšíří. Dál budou jezdit i na Melgesech 20 i 24. Žádný plán na větší akci nemám, což neznamená, že se nemůže objevit příležitost, která se mi bude líbit.

 

Jak zvládá tvůj jachting rodina?
Děti si myslím na odjezdy zvykly, manželka si na výkyvy asi nezvykne nikdy. Není to jednoduché, ale je to způsob mojí obživy. Někdy říká, že je ženou kamioňáka, ti ovšem nebývají opálení. Na druhou stranu, když jsem v Čechách, jsem doma pořád. Dá se to zvládnout. Trochu problematické je, abych své vlastní děti mohl dát na jachting, protože tak, jak je to dnes nastavené, spolupráce rodičů je nutná a časově náročná.

 

 

S týmem RODOP se Martin Trčka pravidelně účastní také České námořní rallye. Nechyběl ani letos. – Foto Pavel Nesvadba

 

 

Jak vidíš budoucnost jachtingu v České republice?
Nikdy to nebude jednoduché, ale vidím, jak to funguje v Itálii. Spousta italských firem jachting podporuje, protože na závodech, kterých se jejich zástupci sami účastní, najdou vynikající management, jenž dokáže přidat skvělé zážitky nejen v jachtařské části, ale i při pobytu v dané lokalitě. A takovým způsobem by se mohl ubírat i jachting v Čechách. Majitelé firem, kteří by jachting eventuálně podporovali, si nejprve musí sami pořídit lodě a závodit,  sami si řídit týmy, zaměstnávat mladé jachtaře a potom budou ochotni podporovat třeba i olympijských jachting. Italský olympijský tým rozhodně nestojí jenom na penězích ze státního rozpočtu, ale i na mecenášství bohatých lidí, kteří jachting milují, protože se mu sami věnují. To samé se děje i v Anglii a Americe nebo Austrálii. Myslím si, že to je jediná možná cesta i pro Českou republiku.

 

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů!
Text Eva Skořepová

 

 






nahoru
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
SOUHLASÍM VÍCE INFORMACÍ