Jakub Kozelský, Čech v belgickém olympijském týmu

Kromě windsurfaře Karla Lavického měla Česká republika v Enoshimě, kde probíhaly jachtařské olympijské soutěže, ještě jednoho zástupce. Byl jím Jakub Kozelský, manžel a dlouholetý kouč naší úspěšné jachtařky Veroniky Fenclové Kozelské. Setkali jsme se na Lipně, kam přijel na dovolenou a také na mistrovství Evropy třídy 49er jako kouč belgické juniorské posádky.

 
Účastnil se již třetí olympiády a poprvé nikoli v roli kouče své manželky, ale jako team leader belgického jachtařského týmu. Jakub Kozelský pracuje jako trenér už asi 10 let pro belgický, respektive přesněji vlámský jachtařský svaz, do prosince 2020 konkrétně jako trenér belgického týmu 49erů. Protože v prosinci skončila smlouva technickému řediteli vrcholového sportu belgického jachtařského svazu, převzal od ledna tuto funkci. Měl tak na starosti jachtaře od mládeže až po olympioniky a stále byl také koučem. V momentě, kdy se belgičtí 49eristé nekvalifikovali na olympiádu do Tokia, ukončil práci kouče. Od července už sice nastoupila nová technická ředitelka Evi Van Ecker, bývalá olympionička a závodnice třídy ILCA 6, ale Jakub ještě jel do Tokia jako teamleader. Nyní je už zase zpátky trenérem, ale o tom, které lodní třídy, bude rozhodnuto během podzimu.
 
Na Lipně, kde se konalo mistrovství Evropy juniorů tříd 49er a 49erFX, přijal roli kouče belgické posádky Arthur De Jonghe Arthur a Jan Heuninck. 
 
Jak se svými svěřenci mluvíš?
Jenom anglicky, za osm let, co pro vlámskou federaci pracuji, jsem se vlámsky moc nenaučil až na pár slovíček. Trochu rozumím kontextu, když vlámštinu slyším… Pracuji totiž nikoli pro belgickou, ale pro vlámskou federaci. Francouzská část Belgie funguje zvlášť, ale jako teamleader jsem byl na olympiádě za celou Belgii. Účastnili se jachtaři z obou částí. Belgická populace je co do počtu obyvatel i jejich nátury velice srovnatelná s Českou republikou, Belgičani mají podobné problémy a nastavení mysli jako Češi, pijí pivo jako Češi. Většina populace nemá přímý konfrontační styl, spousta věcí se řeší v zákulisí, což jsem zažil hlavně teď při přípravách na olympiádu. Nebylo to úplně příjemné. A je to dost podobné jako u nás.

 
Díky Karlovi Lavickému už víme, jak fungoval v Enoshimě dvoučlenný český tým. Jak vypadala olympiáda v belgickém vydání?
Mám k olympiádě ambivalentní vztah obecně. Na jedné straně je to pro sportovce absolutní vrchol, ale čím víc olympiád mám za sebou, tím víc chápu, že se jedná spíš o business než o sport. Mnohá rozhodnutí se tomu podřizují a sportu to pak škodí. Nicméně jachting olympiádu potřebuje, mám ji rád, ale některé věci mě na ní zároveň štvou. Étos olympiády zůstal i přes všechny opatření i letos. Velmi výrazné omezení pohybu bylo asi tou nejvíc negativní stránkou. Hrozně těžké bylo se na Japonsko připravit, protože se dlouho nevědělo, podle jakých pravidel tam budeme fungovat. Jezdili jsme do Enoshimy minimálně jednou ročně trénovat, měli jsme tam svůj hotel, který byl 10 minut jízdy na kole od mariny a pouze přes silnici od pláže, kde jsme mohli po tréninku surfovat a relaxovat. S nařízeními MOV tohle všechno padlo. A konkrétní podmínky, jak bude vše probíhat, se začaly rodit až na konci května. Takže jsme do té doby nevěděli, zda můžeme mít vlastní ubytování nebo ne. Když bylo jasné, že soukromý apartmán mít nemůžeme, rozhodli jsme se pro olympijskou vesnici. Ale od začátku se vědělo, že není dost velká, aby se do ní všichni jachtaři vešli. Dozvěděli jsme se, že tam na nás zbylo jen šest postelí. Tak se rozhodlo, že závodníci a fyzioterapeutka půjdou do vesnice a ostatní do hotelu. Asi 14 dnů před začátkem olympiády nám sdělili, že místo ve vesnici nemáme žádné. Začalo velké vyjednávání mezi belgickým svazem a MOV a organizačním výborem Tokio 2020 a nakonec se podařilo vyjednat aspoň čtyři postele ve vesnici. Zbytek týmu musel do hotelu, který byl hodinu jízdy autobusem od mariny.

 
Kolik vás celkem bylo?
Tým čítal devět lidí – čtyři jachtaři (ve třídách ILCA 6 a 7 a 49erFX) a pět členů doprovodného týmu – tři trenéři, fyzioterapeutka a já jako team leader.
 
Ale ani vesnice nebyla úplně blízko…
Vesnice byla 30 minut jízdy a bylo to tak vždycky. Délka cesty do hotelu se lišila podle toho, v kolika hotelech autobus cestou stavěl. Takže cesta trvala od 50 do 80 minut. Celou dobu jsme byli zavření buď v marině, nebo v hotelovém pokoji. Nikam jinam jsme nesměli. V hotelu také nebyla posilovna, takže závodník třídy ILCA 7, který byl s námi v hotelu, měl výrazně horší podmínky. Protože jsme s tím trochu počítali, když jsme posílali kontejner, vzali jsme si příslušné vybavení s sebou a vytvořili jsme si malou posilovnu v kontejneru. Vesnice byl vlastně taky hotel, ze kterého se nadalo jít ani na čerstvý vzduch, ale byla v něm aslepoň pidi posilovna. Nakonec se některým velkým týmům podařilo všechna nařízení obejít a mohly mít vlastní ubytování, čímž získaly poměrně významnou výhodu, například Velká Británie, Austrálie, Rakousko, USA, Nový Zéland…

 
Naštěstí jsme měli dobré zázemí v kontejneru v marině. Nejtěžší situaci měli trenéři, kteří trávili denně 2,5 hodiny v autobusu, a náročné také bylo, že jsme se za celý měsíc nedostali nikam jinam z prostředí hotel-marina. A marina to byl betonový plac na slunci, kde se být nedalo, pouze v klimatizovaném kontejneru nebo v přecpané jídelně. Náš „office“ kontejner jsme si zařídili jednoduše, ale dobře. Měli jsme tam kávovar, ledničku, posilovnu, rotopedy, ledovač, abychom mohli sportovcům připravit regenerační ledové lázně…

 
Kde jsi trávil čas ty?
Já jsem byl jen párkrát na vodě, abych se vyvětral. Jinak jsem většinu času trávil v kontejneru. Do Japonska jsme přiletěli už 7. července. Letět do Japonska bylo možné od 1. července na tzv. soft opening, ale v olympijské marině se nesmělo na vodu. Takže jachtaři jeli do Mita, což je báze belgického olympijského týmu, hotelový resort na východní straně Tokia, který byl zase úplně oddělený od všeho ostatního. My ostatní jsme jeli od Enoshimy, kde jsme vybalili kontejner a všechno připravili. Sportovci přijeli až ve chvíli, kdy se otevírala vesnice, což bylo 14. července a od 15. července se už dalo trénovat na vodě.

 
Co jsi měl během olympiády na starost?
Já jsem staral o to, abych ubral co nejvíce práce jednotlivým trenérům, všechno papírování, sledování dokumentů… Během vlastního závodu jsem dělal analýzy rozjížděk z trackingu, zejména pro Emmu. Takže jakmile se vrátili z vody, měl jsem připravený dokument s nejpodstatnějšími momenty závodu. Tím se výrazně zrychlil a zefektivnil rozbor. Koučové toho při olympiádě na vodě moc nevidí. Byl jsem také oficiálně důstojník přes covid, ale většinu covidové agendy jsem přehodil na naši fyzioterapeutku Kristien Depluverez. Ta měla na starosti to, aby všichni členové týmu každý den odevzdali vzorky. Ti, co byli ve vesnici, odevzdali vzorky tam. My ostatní jsme měli v kontejneru stojánek, kam každý vzorek odevzdal, a Kristien na to dohlížela nejdřív ve vesnici a pak i v marině vzorky odevzdala.
 

Co jste jedli?
Museli jsme jíst pouze oficiální jídlo, což nebylo jednoduché vydržet celý měsíc. Protože jídlo bylo každý den více méně stejné. Variabilita byla velmi malá. Ve vesnici to bylo o něco lepší. V hotelu jsme měli vyhrazenou jen část, kam jsme směli, v jídelně pouze malé stolečky po jednom, na švédských stolech bylo vše na talířkách obalené fólií… Jídlo nebylo špatné, ale pořád stejné… Ze začátku byl problém se snídaněmi, protože Japonci snídají jiné věci než my, většinou teplou rýži, chaluhy, polévky. Takže dlouho trvalo, než jsme vybojovali müsli, ovesné vločky a jogurty. Ale nakonec to sehnali.
 
Jak jste komunikovali s místními organizátory?
Japonci jsou hrozně hodní a ochotní, ale většinou neumí anglicky, takže bylo hrozně těžké vysvětlit, co přesně chceme. Nechápou naši kulturu a jsou neflexibilní v pravidlech. Každý měl svoji úlohu a tu si plnil a nechápal, proč to dělá. Takže jakékoli změny byly prakticky nemožné. Až mi jich nakonec bylo líto. Mohla to být krásná olympiáda, ale covid jim to zkazil. A je mi líto, že si ji Japonci neužili.
 

Jak probíhaly závody na vodě a jak dopadli vaši závodníci?
Na vodě bylo vše naprosto v pořádku. A výsledky? Emma Plasschaert na ILCE 6 byla čtvrtá, dívčí posádka Isaura Maenhaut Van Lemberge a Anouk Geurts na 49eruFX čtrnáctá a Wannes Van Laer na ILCE 7 byl na 27. místě. Emmě chyběl k medaili kousek, ale byla poprvé na olympiádě, zatímco soupeřky před ní byly poněkolikáté a zkušenosti hrají obrovskou roli. Byla příliš opatrná a konzervativní. Wannes moc spokojený nebyl. Posádka 49eruFX se nominovala na poslední chvíli a jezdily dobře a uvolněně a čerpaly zkušenosti, prošly si i protestem a zjistily, jak to na olympiádě chodí.
 
V čem je to jiné oproti ostatním závodům?
Hlavně v tom, že se protestuje úplně na všechno a každý se snaží získat každičký bod. I kvůli jednomu bodu stojí za to podat protest. Tak je potřeba jezdit opatrně a dávat si pozor na situace, z nichž by mohl protest vzejít. Také bylo zajímavé sledovat, jak se covid podepsal na závodnících ze zámořských zemí (zejména Austrálie a Nový Zéland), kteří neměli možnost rok a půl závodit v mezinárodní konkurenci. Trvalo jim dva tři dny, než se do závodního módu dostali a jejich výsledky nebyly tak suverénní, jak jsme byli zvyklí. A někteří se z toho nedostali po celý závod. V Evropě jsme měli štěstí, že se alespoň nějaké závody na olympijské úrovni odjely.
 

Dokázal bys srovnat fungování olympijského týmu v Belgii a v ČR?
Belgie je, jak už jsem řekl, dost podobná České republice, a to v několika faktorech. Jednak je tam hodně málo jachtařů, dokonce daleko míň než u nás. Nicméně před deseti lety tam vznikl projekt, který nastartoval Wil Van Bladel, kdy se kolem úspěšné Laseristky Evi Van Acker vybudoval tým Radialistů a z této skupiny jachtařů vzešli současní závodníci. Takže vznikl poměrně silný olympijský tým. Bohužel část zaměřená na mládež se postupně rozpadla, a proto také mimo jiné nyní Wil skončil. Já jsem tam nastoupil jako trenér mládeže ve třídě Laser Radial. Měl jsem skupinku asi šesti Radialů a sedmi Laserů 4.7. Jinak je mládežnický jachting klubovou záležitostí podobně jako u nás. Nyní se řeší generační propast, nejsou mladí jachtaři, kteří by do olympijského týmu přicházeli.
 
Dřív byl český problém nedostatek peněz, takže se s tím nedalo moc dělat a něco systémového vymýšlet. Vše stálo vždy na individualitách jako byli Lenka Šmídová, Martin Trčka, Karel Lavický nebo Veronika, kteří navzdory podmínkám do toho šli a někam to dotáhli. Ale museli si sami prošlapat celou cestu sami od začátku do konce. Tento způsob je dneska pořád těžší a těžší, profesionalizace jachtingu jde stále rychle dopředu. Je to vidět, jak se každý rok jednotlivé státy zlepšují i v mládežnických kategoriích. Myslím si, že tahle cesta už je dneska v podstatě zavřená.
 
Teď se u nás rozjelo spoustu projektů, což je super, třeba windsurfaři nebo 29ery. Ale je potřeba udělat krok k profesionalizaci. V takovém týmu se nemůžeme starat o 10 lidí, na to nejsou peníze, ale je potřeba vybrat pouze pár talentů, kteří budou ochotni dělat profesionální sport na 100 %. Svaz na to nikdy nebude mít dost peněz, stejně jako v Belgii, tak do toho musí hodně investovat i samotní tito závodníci nebo jejich rodiny. Bojím se, že nemáme know how, abychom pro tyto závodníky vybudovali profesionální zázemí. A najít ho je velmi těžké. Já jsem si tím prošel, když jsem s Veronikou začínal, taky jsem si myslel, že je to jednoduché a že něco o jachtingu vím, ale čím jsem starší, tím je mi jasné, že znám jen velmi malinkou část a potřebuji spoustu odborníků a kolegů kolem, kteří jsou dobří v jiných oborech, abychom to všechno dali dohromady. Tahle spolupráce začala dobře fungovat v belgickém týmu, všichni si vyměňujeme zkušenosti a spolupracujeme a rozvíjíme se a máme k ruce odborníky na fyzickou přípravu, fyzioterapeuty, několik sportovních psychologů, protože jeden nesedne všem závodníkům, pracujeme s taktickými softwary, technické kouče…
 
Jaký software používáte?
Jmenuje se SailTokio, vyvinuli jej Němci asi před šesti lety, konkrétně člověk, který kdysi spolupracoval s olympionikem Jochenem Schumannem. My jsme jej začali používat mezi prvními a pomáhali jsme ho vyvíjet. Byl jsem za to v belgickém týmu zodpovědný. Dneska už se tento software používá i v Americkém poháru – používal ho tým American Magic – a je čím dál tím lepší, dokonce tak, že už ani všechny jeho funkce nejsme schopni využívat.

 
Co software SailTokio umí?
Na základě poskytnutých dat umí velmi dobře simulovat rozjížďky. My jsme v Tokiu měřili proudy a z měření měl vzniknout model. Protože v Tokiu je to hodně komplikované, ovlivněné nejen přitažlivostí měsíce, ale také třeba tajfuny, tak se model vytvořit nedal, ale šlo získat varianty, jak se za daných okolností proud chová. Pak tam lze vložit i vítr (live či nahrát později z meteo stanice) a software modeluje, jak se bude měnit. Měli jsme štěstí, že World Sailing uvolnila data, která tam měřili dva roky Japonci – vítr na šesti místech v zátoce, kde se závodilo. Na základě těchto dat jsme modelovali rozjížďky v různých podmínkách, zjistili jsme, jak se vítr chová, která strana vychází, o kolik… Tohle jsme měli velmi dobře zanalyzované. K naší smůle bylo trochu jiné počasí než obvykle, protože procházely kolem tajfuny. Používáme tento software i jinde, takže přesně vidíme, například jak se proud chová v daných podmínkách a jakou výhodu s ním získáš, jestli je to 10 vteřin nebo minuta a půl. A podle toho vyhodnotíš, jestli je důležitější jet podle proudu nebo podle větru. Třeba pro 49ery vychází, že na zaďák ve slabém větru do 8 uzlů je výhodnější jet do oblasti, kde je silnější protiproud. Říkal jsem si, že je to divné, že to musí být chyba. Ale pak jsem si uvědomil, že silnější proud dá silnější zdánlivý vítr, tím pádem se změní i jeho úhel a je to ve finále rychlejší.
 
Není to úplně jednoduchý software, takže naším limitem je, že nemáme jednoho člověka, který by se věnoval pouze tomu. V podstatě i díky covidu jsme si našli čas všechny simulace pro Tokio připravit. Software umí pracovat i s živými daty, data lze z meteostanic přímo posílat a hned vyhodnocovat. V Americkém poháru jsou schopni předpovídat, co udělá vítr a jakou strategii zvolit cca 5 minut dopředu. To v olympijském jachtingu nejde, protože je to zakázané. Na olympiádě jsme na člunech nesměli mít ani meteostanice. Většina věcí, co software spočítá, je vlastně logická a není překvapující, ale skvělé na tomto nástroji je, že umí dobře kvantifikovat, přesně spočítá, o kolik vyděláte či proděláte určitou strategií. A to lidský mozek nikdy nedokáže. Stále se tak hodně z tohoto nástroje učíme a prohlubujeme své znalosti a instinkty.
 
Kolik tento software stojí?
Oficiální cena je 8 000 EUR ročně. My platíme míň, protože jej máme od začátku a podíleli jsme se na vývoji. Ale z tohoto příkladu je vidět, že i malé týmy, jako jsme my, se snaží držet krok, a pak je těžké uspět v individuálních kampaních. Přejít z úspěšného mládežnického jachtingu do toho profesionálního olympijského je strašně těžké a zvládne to jen pár jedinců, které musí svaz výrazně oddělit a podporovat. Je potřeba nastavit koncepci, že chceme na olympiádě uspět – být do osmého místa – a ne se pouze kvalifikovat. Když to takto nastavíme, tak kvalifikace přijde automaticky.
 
Nyní jsi koučoval mladou posádku na 49er na juniorském ME na Lipně. Jaké to bylo?
Musím říci, že jsem si to užil. Koučovat na domácí vodě bylo skvělé a navíc bylo příjemné mít zde i Veroniku a děti. Také jsem potkal spoustu lidí z Česka, které jsem už roky neviděl. Určitě bychom se s Veronikou chtěli zase více pohybovat kolem českých rybníků, snad to naše děti bude u vody bavit. Závod byl výborně zorganizovaný a vše fungovalo, jak má. Z ne úplně ideálních povětrnostních podmínek se podařilo vytěžit maximum a úroveň race managmentu byla nadprůměrná. Také organizace na břehu byla bezva. Ještě se mně nikde nestalo, že bych v rámci startovného dostával každý den tak dobrou večeři. Takže ani vařit jsem si tentokrát nemusel. 

 
Co tě čeká dál?
V tuhle chvíli děláme v týmu zhodnocení posledního olympijského období a přestavujeme tým. Vypadá to, že příští roky bych se měl věnovat mladé dívčí posádce na 49eruFX. V této třídě jezdí teprve tři roky, takže mým úkolem bude jim pomoci nabrat dost zkušeností, dobře postavit kampaň a připravit se na Paříž 2024, kde by již mohli mít vysoké ambice. Jejich letošní účast na olympiádě byla primárně o nabírání zkušeností, i když jen do počtu tam rozhodně nebyly. V mnoha rozjížďkách ukázaly, že se s nimi v budoucnu bude muset počítat. V České republice se podílím na výukovém programu pro trenéry II. třídy, připravujeme praktickou část na vodě, aby se budoucí trenéři opravdu něco naučili.
 
Děkuji za rozhovor a přeju hodně štěstí!